#Kolikmam365

Finanční závazky máte pod kontrolou

Více informací Registrace

Ani obligace ctihodných institucí nejsou bez rizik

I dluhopisy vydávané renomovanými a stabilními institucemi – státem, městy, bankami, velkými korporacemi… – mohou mít z hlediska investora určité skryté slabiny. Přestože obecně zcela jistě náleží k nejbezpečnějším investicím. Pojďme se na ně zaměřit poté, co jsme se v minulém blogu zabývali daleko většími potenciálními hrozbami ze strany obligací (synonymum pro dluhopis) od obskurních, tedy podezřelých firem. Dejme tomu, že držíte státní dluhopis s ročním kupónem, čili úrokovým výnosem 2 %. Jestliže ale roční inflace vyskočí řekněme na 4 %, tedy o tyto 4 % v průměru podraží služby a zboží (respektive o 4 % klesne kupní síla peněz), tak váš reálný profit bude záporný: zhruba -2 %. Jinými slovy: vaše dluhopisová investice prodělá během daného roku 2 %. Tomuto nebezpečí se říká inflační riziko.

Druhý risk, úrokový, souvisí s předchozím, často bývá následkem. A hrozí zejména u víceletých dluhopisů. Pokud například úrokové sazby u dlouhodobých bankovních vkladů vyletí třeba na 5 % (v průměru) – a k tomu mohou bankovní domy přikročit z mnoha různých důvodů, mj. i právě kvůli rostoucí inflaci – pak váš 2% dluhopis bude ztrátový i z tohoto aspektu. Peníze na spořicím či termínovaném vkladu by vám prostě ročně vynesly více, cca o 3 %.

Dluhopisy ano, ale pozor na finanční šmejdy

Rozhodnete-li se investovat do firemních dluhopisů, rozhodně zařaďte páku své obezřetnosti na nejvyšší možný stupeň. Obecně platí: Čím menší a neznámější společnost, tím vyšší riziko. O co lákavější úrok nabízí, a navíc po telefonu, o to větší hrozba pro vaši peněženku. A to přesto, že vám svatosvatě garantuje pevný výnos, ohání se lukrativním projektem, na který právě vaše peníze použije a mává vám před nosem dluhopisovým prospektem, který schválila Česká národní banka. Jenomže centrální banka, jak sama varuje na svém webu, posuzuje pouze formální náležitost prospektu, který je něco jako rodný list dluhopisu. Vůbec neprověřuje bonitu a kredibilitu emitenta, který zmíněný cenný papír vydává. Ani jeho „exkluzivní“ podnikatelský záměr, na nějž jsou drobní investoři vábeni jak medvědi na med.

Dluhopis není nic jiného než půjčka. Pokud si ho koupíte, stanete se věřitelem a vlastníkem finančního produktu, kterému se také říká obligace. Firma, tedy emitent dluhopisu, bude vaším dlužníkem. Jako držitel obligace pravidelně (řekněme každý půlrok) inkasujete pevně předem dohodnutý – čili fixní – úrokový výnos, nazývaný též kupón.

Zákaz zcizení není o odcizení, ale o pojistce věřitele

Na ne příliš frekventované, ale o to více nejasné výrazy „zcizení“ či „zatížení“ mohou narazit klienti finančních institucí zejména při sjednávání hypotéky. Některé banky totiž podmiňují její poskytnutí zákazem zcizení a zatížení zastavené nemovitosti. Tato další pojistka věřitelské instituce může být vedle zástavního práva k nemovitosti – to zaručuje uspokojení pohledávky, pokud dluh není řádně a včas uhrazen – také přímo zapsána do katastru nemovitostí. Dovoluje to od roku 2014 novelizovaný občanský zákoník.

Zákaz zatížení nemovitosti, stručně vysvětleno, neumožňuje vlastníkovi zatížit nemovitost dalším věcným břemenem. Zákaz zcizení zase znemožňuje majiteli nemovitost prodat či darovat, dle některých výkladů dokonce i pronajmout. Při aplikaci zákazu zatížení a v případě budoucí žádosti o refinancování hypotéky pak musí stávající banka klienta s jeho přestupem ke konkurenci de facto souhlasit. Jinak je refinancování, mající většinou podobu splacení aktuálního hypotečního úvěru po skončení fixace hypotékou novou, prakticky nemožné. Katastrální úřad totiž bez žádosti současné banky o výmaz zákazu zatížení a bez následné realizace tohoto požadavku nesmí povolit vklad práva další, tentokrát refinancující banky do svého registru. Nový vklad však vždy představuje další zdržení. Katastr ho může provést až po uplynutí zákonné dvacetidenní lhůty.

Týká se zpřísnění hypoték i refinancování? Jen při navýšení úvěru!

Tvrdší pravidla pro poskytování nových hypoték platná od 1. října 2018 se nevztahují na refinancování staršího hypotéčního úvěru, pokud nedojde k jeho navýšení. Jinými slovy: Teprve kdyby měla být v rámci refinancování hodnota jistiny zvýšena, a to zejména o více než 10 % či 200 tisíc Kč, měla by se žádost posuzovat jako požadavek o novou půjčku. Ta pak už podléhá nově zavedenému striktnějšímu doporučení České národní banky (ČNB).

Nicméně i v případě, že hodnota jistiny při refinancování nenaroste, tak refinancující banky zcela jistě ve vlastním zájmu a v souladu se zásadou obezřetnosti budou prověřovat, zda nestoupla rizikovost žadatele. Tedy nedošlo-li k výraznému zvýšení jeho zadluženosti či umenšení jeho příjmů.  K tomu se patří dovysvětlit, že v potaz se nebere počáteční výše jistiny úvěru, nýbrž zůstatková hodnota. Vzal-li si někdo před lety kupříkladu 2milionovou hypotéku a doteď kromě úroků umořil polovinu z původní dlužné částky, tak zůstatek jistiny je 1 milion Kč. A kdyby v procesu refinancování chtěl tento člověk zvýšit aktuální hodnotu úvěru na bydlení řekněme o 150 tisíc Kč (tedy o 15 %) na 1,15 milionů Kč, měla by si ho banka proklepnout už v souladu s ostřejší normou.

Aktivitou ušetříte neboli Zákon fandí bdělým

Proč vlastně vůbec existují nějaké zákonné lhůty k uplatnění určitých práv jedince? Kupříkladu ta 3letá promlčecí u dluhu, která byla popsána v předminulém blogu? Z jakého důvodu povinnost splatit finanční závazek netrvá věčně? Je to fér? Je to proto, že moderní zákon po vzoru starověkého Říma odmítá nekonečně dlouho chránit lidi, kteří se o své nároky dlouhodobě nezajímají a aktivně nevyžadují jejich splnění. Státu se zkrátka nechce obhajovat občany, kteří mají všechno na háku a o svá práva se nehlásí.

A tak veřejná moc hájí subjektivní práva člověka – jeho oprávnění – jen na jeho výslovnou žádost. Soud tedy sám od sebe, bez žaloby věřitele, nepřikáže dlužníkovi, aby uhradil půjčku. Zákony jsou prostě psány pro bdělé, jak praví klasické římskoprávní pravidlo „Vigilantibus iura scripta sunt“.

Ono také čím delší doba, tím méně svědků a více obtížného dokazování. K tomu se paragrafy v čase mění. Takže řešení prastarých křivd, nespravedlností, ústrků, deliktů a zločinů by bylo pro vyšetřovatele a justici často nad jejich síly. Čili stát brání omezenou vynutitelností práva rovněž sám sebe.

Čas jsou peníze! Ale jak se vlastně počítá?

Lhůta i doba představují časový úsek, vymezený začátkem a koncem. Ovšem ve financích a právu mají oba termíny poněkud odlišný význam. A občas se také jinak měří. Lhůta si žádá akci – například pro uplatnění nějakého práva u druhé strany (instituce, soud, obchod, osoba), ke splnění povinnosti, respektive k odvrácení hrozící sankce. Určitě jste zaregistrovali třeba lhůtu pro podání odvolání, k vyřízení reklamace či u promlčení (viz minulý blog). Lhůta je buď dodržena, nebo uplyne marně. Její promeškání má pro oprávněného většinou nějaký negativní následek.

U doby je to obráceně. Žádný aktivní projev vůle nevyžaduje. Po jejím uběhnutí automaticky dojde ke vzniku či zániku nějakého práva či povinnosti. V praxi se většina z nás jistě setkala třeba s výpovědní, zkušební či záruční dobou nebo s nájmem či pracovním poměrem uzavřenými na dobu určitou. Doufejme, že naopak žádné osobní zkušenosti nemáte se zkušebkou v rámci podmíněného trestu.
Výše uvedené vyplývá z litery zákona, nicméně dělení časových intervalů na doby a lhůty se může někomu zdát relativní. Vezměme třeba zmíněnou zkušební dobu.