#Kolikmam365

Finanční závazky máte pod kontrolou

Více informací Registrace

Týká se zpřísnění hypoték i refinancování? Jen při navýšení úvěru!

Tvrdší pravidla pro poskytování nových hypoték platná od 1. října 2018 se nevztahují na refinancování staršího hypotéčního úvěru, pokud nedojde k jeho navýšení. Jinými slovy: Teprve kdyby měla být v rámci refinancování hodnota jistiny zvýšena, a to zejména o více než 10 % či 200 tisíc Kč, měla by se žádost posuzovat jako požadavek o novou půjčku. Ta pak už podléhá nově zavedenému striktnějšímu doporučení České národní banky (ČNB).

Nicméně i v případě, že hodnota jistiny při refinancování nenaroste, tak refinancující banky zcela jistě ve vlastním zájmu a v souladu se zásadou obezřetnosti budou prověřovat, zda nestoupla rizikovost žadatele. Tedy nedošlo-li k výraznému zvýšení jeho zadluženosti či umenšení jeho příjmů.  K tomu se patří dovysvětlit, že v potaz se nebere počáteční výše jistiny úvěru, nýbrž zůstatková hodnota. Vzal-li si někdo před lety kupříkladu 2milionovou hypotéku a doteď kromě úroků umořil polovinu z původní dlužné částky, tak zůstatek jistiny je 1 milion Kč. A kdyby v procesu refinancování chtěl tento člověk zvýšit aktuální hodnotu úvěru na bydlení řekněme o 150 tisíc Kč (tedy o 15 %) na 1,15 milionů Kč, měla by si ho banka proklepnout už v souladu s ostřejší normou.

Aktivitou ušetříte neboli Zákon fandí bdělým

Proč vlastně vůbec existují nějaké zákonné lhůty k uplatnění určitých práv jedince? Kupříkladu ta 3letá promlčecí u dluhu, která byla popsána v předminulém blogu? Z jakého důvodu povinnost splatit finanční závazek netrvá věčně? Je to fér? Je to proto, že moderní zákon po vzoru starověkého Říma odmítá nekonečně dlouho chránit lidi, kteří se o své nároky dlouhodobě nezajímají a aktivně nevyžadují jejich splnění. Státu se zkrátka nechce obhajovat občany, kteří mají všechno na háku a o svá práva se nehlásí.

A tak veřejná moc hájí subjektivní práva člověka – jeho oprávnění – jen na jeho výslovnou žádost. Soud tedy sám od sebe, bez žaloby věřitele, nepřikáže dlužníkovi, aby uhradil půjčku. Zákony jsou prostě psány pro bdělé, jak praví klasické římskoprávní pravidlo „Vigilantibus iura scripta sunt“.

Ono také čím delší doba, tím méně svědků a více obtížného dokazování. K tomu se paragrafy v čase mění. Takže řešení prastarých křivd, nespravedlností, ústrků, deliktů a zločinů by bylo pro vyšetřovatele a justici často nad jejich síly. Čili stát brání omezenou vynutitelností práva rovněž sám sebe.

Čas jsou peníze! Ale jak se vlastně počítá?

Lhůta i doba představují časový úsek, vymezený začátkem a koncem. Ovšem ve financích a právu mají oba termíny poněkud odlišný význam. A občas se také jinak měří. Lhůta si žádá akci – například pro uplatnění nějakého práva u druhé strany (instituce, soud, obchod, osoba), ke splnění povinnosti, respektive k odvrácení hrozící sankce. Určitě jste zaregistrovali třeba lhůtu pro podání odvolání, k vyřízení reklamace či u promlčení (viz minulý blog). Lhůta je buď dodržena, nebo uplyne marně. Její promeškání má pro oprávněného většinou nějaký negativní následek.

U doby je to obráceně. Žádný aktivní projev vůle nevyžaduje. Po jejím uběhnutí automaticky dojde ke vzniku či zániku nějakého práva či povinnosti. V praxi se většina z nás jistě setkala třeba s výpovědní, zkušební či záruční dobou nebo s nájmem či pracovním poměrem uzavřenými na dobu určitou. Doufejme, že naopak žádné osobní zkušenosti nemáte se zkušebkou v rámci podmíněného trestu.
Výše uvedené vyplývá z litery zákona, nicméně dělení časových intervalů na doby a lhůty se může někomu zdát relativní. Vezměme třeba zmíněnou zkušební dobu.

Obranou před promlčením dluhu je jeho uznání

Půjčili jste kamarádovi, už je to skoro 3 roky. K vracení se příliš nemá. Zato nešetří halasnými sliby, že peníze určitě už brzy do poslední koruny splatí, akorát momentálně… je prostě švorc. Příčí se vám hnát to hned k advokátovi, ale zároveň tušíte, že ohledně dluhů existuje nějaká zákonná 3letá promlčecí lhůta. Nehraje tedy kámoš o čas? Nechce vás náhodou přechytračit? Co s tím, jak se před tímto rizikem pojistit?

Velkou roli hraje fakt, zda jste se dohodli, kdy má být půjčka splacena. Dejme tomu, že jste si plácli na vrácení peněz do 2 let. Pak máte ještě relativně čas, protože ona skutečně 3letá promlčecí lhůta začala běžet až okamžikem, respektive dnem splatnosti, tedy před rokem. Častou chybou věřitelů ovšem bohužel je, že si nedomluví s dlužníkem žádný termín pro vrácení. A to v mylném domnění, že promlčecí lhůta se začne odpočítávat až v momentě, kdy poprvé o úhradu půjčené částky požádají. Ale pakliže by tak učinili třeba až po 4 letech, mohou mít smůlu neb dluh by byl už 1 rok promlčen. Když totiž není výslovně určeno datum splatnosti, tak lhůta pro promlčení startuje hned následující den po vzniku dluhu. Protože to je první den, kdy věřitel už mohl příjemce půjčky k zaplacení vyzvat.

Výluky u pojištění odpovědnosti a komu hrozí regres

Smyslem povinného (neboť zákonem přikázaného) ručení je primárně náhrada škody, kterou nepozorný, nedbalý či bezohledný řidič způsobí druhé straně. Až sekundárně je to ochrana viníka nehody. Ale ne vždy. Přesněji řečeno hlavním cílem povinného ručení – vztahujícího se ke konkrétnímu automobilu, ne k osobě – je odčinit újmu obětem dopravní nehody. Újmu převážně představuje nějaká majetková škoda vyjádřitelná v penězích. Poškozený má ale nárok i na satisfakci za nemajetkové újmy. Ty je však obtížné finančně kvantifikovat. Je to totiž hodně individuální. Mezi nemateriální újmy patří zranění, smrt, fyzické a psychické následky či útrapy, ale i soužení způsobené kupříkladu tím, že bouračkou byla nezvratně poškozena jediná zachovaná svatební fotka rodičů postiženého. Byť mohla mít jen symbolickou peněžní hodnotu, může dotyčný žádat na škůdci zaplacení ceny zvláštní obliby. A to i značnou sumu!
To ještě před pár lety nebylo v tuzemsku zvykem. Novota je to důsledkem velké novely občanského zákoníku účinné od roku 2014. Jelikož zákon o povinném ručení na civilní kodex často odkazuje, tak byl v jeho oficiálním názvu původní výraz „škoda“ nahrazen právě širším pojmem „újma“.

Povinné ručení: Pár stovek může vydělat i prodělat miliony

Mnoho majitelů-řidičů aut při výběru povinného ručení krátkozrace zvolí nejnižší možné limity pojistného plnění – tedy 35 milionů Kč pro odčinění újmy na zdraví poškozeného a dalších 35 milionů Kč pro náhradu škod na majetku a ušlém zisku. A mnou si přitom ruce, jak šikovně ušetřili několik set Kč, které by museli připlatit za ty „zbytečně vysoké“ 100milionové a vyšší pojistné limity. Přitom právě těchto zaplacených či nezaplacených pár stovek jim může v budoucnu „vydělat“ nebo s katastrofálními důsledky „prodělat“ miliony.

Na první pohled totiž oněch 35 mega vypadá jako pořádná sumička, která musí přece stačit na každé odškodnění. „Moje pojistka mě uchrání, i kdybych to napálil do frajera s Ferrari za 8 míčů,“ namlouvá si zřejmě leckterý pojistník, tedy ten, kdo pojistku s pojišťovnou uzavřel.  Neuvědomuje si přitom, že by musel, respektive jeho pojišťovna, zacálovat při případném karambolu nejen onen poničený bourák, ale také třeba i ušlý zisk poškozeného řidiče, o který by přišel během pracovní neschopnosti. A pozor! Jestliže dlouhodobě či s trvalými následky zraní kupříkladu profesionálního hokejistu s lukrativním platem či virtuózního houslistu, který dokáže vyprodat milánskou La Scalu, může se refundace ztráty budoucího výdělku,